Část prázdnin roku 2013 jsem strávila v Belgii jako holka na hlídání. Strašně jsem toužila po tom zlepšit si francouzštinu a když se mi naskytla tahle příležitost – strávit několik týdnů mezi rodilými mluvčími, podívat se do zahraničí a ještě za to dostat zaplaceno, byla jsem nadšená. Jak to probíhalo a co jsem se naučila? Přečtěte si, co jsem o svém au-pairství tehdy sepsala:

Dělat au-pair je dřina. Zvlášť v létě. Venku je hezky, děti jsou otrávený, že musí být doma a navíc s váma – tou trapnou holkou, co jim nerozumí a sama špatně vyslovuje a taky neví, která pánvička je na palačinky a že u vás se strouhanej sýr na chleba nedává, i kdyby to mělo být to poslední, co je doma k jídlu. Ta pitomá holka bývá taky zpravidla hroznej suchar a asi si vzala do hlavy, že zkazí všechnu legraci, co zbývá, když je venku 40 stupňů – proč jinak by někomu zakazovala hrát fotbal s králíkem, házet po ostatních židlema a dřevěnýma kostkama, sypat rybičce do akvárka čokoládu, jíst celej den jenom nanuky a sprchovat se v oblečení? Je to prostě čarodějnice a tak dostane co proto. – Tak nějak vypadal můj červenec letošní prázdniny. …No, zas tak strašný to nebylo, i když rybička dost často vypadala takhle:

Nakonec se vzpamatovala, až jsem si začala myslet, že už je na čokoládu zvyklá, ba co víc, že je na ní závislá, protože hlavou dolů plavala zpravidla ve dnech, kdy se mi ji před jistou smrtí na předávkování cukrem podařilo uchránit. Začnu radši od začátku – byla jsem au-pair.

Letos v létě jsem strávila čtyři týdny v jedné belgické rodině kousek od Bruselu (i když v Belgii je všechno kousek od Bruselu) hlídáním jejich sladkých ratolestí, nebo “lulu”, jak jim někdy s oblibou říkali. Ať je lulu cokoliv, mně tak teda nepřipadali. Byli to kluci ve věku 5, 7 a 11 let a jedna mladá 13 letá dáma. Starší dva lulu většinou měli už svůj program, a tak jsem doma zůstala s těma mladšíma. Jelikož letos v červenci vládla zrovna neúnosná vedra, kdy bylo po celý den venku přímo nedýchatelně, byli jsme nuceni zůstat doma, kde, jak se ukázalo, bylo i přes krásnou teplotu 28 stupňů větší peklo než venku. Člověk by řekl, že v pětipatrovém rodinném domku se tři lidé mohou zabavit tak, že se celý den ani nemusejí potkat. Opak byl pravdou. Kluci si záměrně vybírali na hraní stejné pokoje a dokonce i stejné hračky, takže se pak prali, což většinou skončilo pláčem jednoho nebo obou z nich a často všech nás tří. Brzo jsem si spočítala, že až přijdou rodiče večer domů, budou chtít vidět své děti živé a pokud možno bez větší újmy na zdraví, jakou by například byla velká krvácející jizva na hlavě po hře s vojáčky, čokoládové bonbony nastrkané v nose nebo amputovaná končetina. Rozhodla jsem se tedy přes výhody, které ohromné prostory domu skýtaly, zůstávat s klukama v jedné místnosti. Když jsme měli dobrý den, obešla jsem se někdy až do večera bez větších šrámů na těle, i když už jsem to brala jako riziko povolání nebo jako takový zábavný adrenalinový sport. Večer ale přišla chvíle, kdy se museli kluci osprchovat a to jsem se vždycky modlila, ať to udělá jejich pravá matka (když už ty ďábly zplodila), nebo jejich “papa”, nebo kdokoli, jen ne já. Jenže když maminka přišla z práce, často dělali “lulu” doma takový humbuk, že na sprchu s nimi neměla ani ona nervy. Tak to padlo na mě, protože já jsem za tuhle srandu byla placená. (Myslím si, že zdravotní pojišťovny by měly nabízet speciální pojištění pro úrazy způsobené při pobytech au-pair. Kdekdo by si rád připlatil.) Jestli jsem kluky nemohla chytit za normálních podmínek, když běželi po domě s rukama upatlanýma od vodovek, byl odchyt jejich namydlených zmítajících se tělíček v kluzké vaně mission impossible. Vážně si myslím, že jsou to zplozenci pekla, protože proč jinak by při vidině studené sprchy tak křičeli a kopali? Často z nás tří byli nakonec oni dva nejsušší.

Kluci se zklidnili až poslední týden, kdy jsme odjeli na pár dní k jejich babičce na statek. Přes den si zalezli za prasatama do stodoly a nebylo o nich slyšet. Pořád si myslím, že měli k zvířatům blíž než k lidem…

Abych byla ke klukům spravedlivá, někdy s nima byla i sranda. Přes všechny naše boje, se mi v nich podařilo objevit citlivou uměleckou duši! Ukázalo se, že kreslení a vyrábění je jediná činnost, u které vydrží dýl než dvě minuty bez větších bojů mezi sebou. Vyrábění se najednou stalo naší nejčastější činností. Skládali jsme origami, vyráběli zvířátka z ruliček od toaletního papíru, pirátské lodě podle časopisu o pirátech, dělali jsme koláže a naučila jsem je lepit vánoční řetěz na stromeček, který sice v polovině července nemohl dost dobře plnit svoji prvotní funkci, ale na stěnu se dá přilepit vždycky všechno a rodiče mají radost, jak jsou ty jejich děti nejšikovnější. Maminka kluků pak vždycky přišla domů a obdivovala mé tvůrčí nadání a já se jenom usmívala a přijímala její ovace. Už jsem jí nevysvětlovala, že pro mě je lepší do noci hledat na internetu návody na origami, než celý den chránit svým tělem skříňku se sladkostmi, rybičku, králíka, televizi, sama sebe a nakonec i oba kluky pro případ, že by se chtěli napadnout navzájem.

Být au-pair sice může být boj o život, ale kdo máte tu možnost vyjet hlídat děti do zahraničí, udělejte to. Hodně se toho naučíte, hodně zažijete a o pár desítek let odložíte narození prvního plánovaného potomka!