Díky francouzštině můžete ve Francii zažít nejen krásné prázdniny, ale např. i zajímavý studijní pobyt. Já jsem si trochu zavzpomínala na svůj Erasmus ve Štrasburku a rozhodla se sem přidat článek, co jsem o něm tehdy napsala. Článek je z 13. září 2014:

Tak prázdniny už skončily. Ne teda asi většině vysokoškoláků v Česku, ale mně už jo. 1. září jsem odjela na jeden semestr studovat do Francie. Jsem opravdu moc šťastná, že díky programu Erasmus, mám tuhle možnost zlepšit svoji francouzštinu, poznat spoustu nových lidí různých kultur, poznat, jak to chodí na univerzitě v jiné zemi a žít na pár měsíců v jednom z hlavních měst EU. Nikdo mě ale nemohl připravit na to, že kromě těchhle skvělých a tak nějak tradičně od Erasmu očekávaných zážitků budu vystavena taky: znetvoření mého jména, opravdu nepochopitelné francouzské byrokracii, dlouhéééééému čekání ve frontách kvůli opravdu nepochopitelné francouzské byrokracii, opovržlivým poznámkám Francouzů v obchodě, když si kupuju jiný než francouzský sýr, zděšení francouzských úředníků při zjištění, že mám jiné než francouzské telefonní číslo, zděšení francouzských úředníků při zjištění, že mám jiné než francouzské bankovní konto, faktu, že koleje, kde bydlím, jsou zamořeny blechami a nakonec ještě něčemu poněkud příjemnějšímu a to nádherným parkům a okouzlujícím památkám tohohle města.

Co mi během mého pobytu zatím vyrazilo dech?

Byrokracie

Vím, že se to o Francouzích říká, ale nikdy jsem tomu moc nevěřila. Prvně jsem si myslela, že to je jenom normální postup, který by mě čekal při přijetí na jakoukoli jinou univerzitu v jakékoli jiné evropské zemi, ale velmi brzy jsem začala Francouze podezřívat, že papírování je prostě baví. Jdete na zápis na univerzitu? A na jaký, máme dva: administrativní a pedagogický. Chcete kartu studenta, ale nemáte zrovna dvě hodiny čas čekat ve frontě? Smůla. Počkali jste si dvě hodiny ve frontě na kartu studenta, ale pak jste zjistili, že jste ještě nezaplatili za kartu kultury a kartu na sport? A nemáte s sebou zrovna 3 pasové fotky a potvrzení o tom, že máte kde bydlet a že platíte nájem? Achjo, to se nedá nic dělat, tak příště, au revoir!

Během prvních pár takhle hezky produktivně strávených dnů jsem si navykla nosit s sebou všude všechny dokumenty. Papíry o pojištění, papíry o bankovním kontu, papíry o bydlení, papíry o přijetí na školu atd, atd atd… Byla jsem ale asi bláhová, když jsem si myslela, že tenhle můj chabý pokus projít bludištěm francouzské byrokracie bez úhony, mě může opravdu pomoct a žádná papírová pohroma se nestane. Slečna, které jsem při administrativním zápise diktovala, kde bydlím v Česku a kde bydlím tady ve Francii, kdy jsem maturovala, jestli jsem svobodná a jestli nemám děti, a jaké je rodné příjmení mojí matky, udělala při tom všem vyplňování chybu a navždycky zohyzdila mé jméno. No, posuďte sami, jestli to mohlo být ještě povedenější:

Možná, že kdybych chvíli počkala, až to Terku  (která se mnou studuje v Česku a shodou okolností se mnou teď studuje i tady) přestane bavit a přestane se mi posmívat, tak bych tohle hrozné znetvoření nějak přežila, ale Francouzům nestačilo, že se nikdo nesměje a požadovali po mně, abych si to se slečnou vlastnoručně vyřídila a pak se vrátila znovu s papírem, kde bude moje opravdové jméno. Za slečnou jsem zašla a ta mi ochotně vyhověla, ikdyž se vykrucovala, že to určitě není její chyba. Naneštěstí pro ni se mi při našem prvním rozhovoru svěřila s tím, že bydlí na stejné koleji jako já a dokonce mi řekla i budovu, patro a číslo pokoje a když jsem teď na ní vyrukovala s tím, že vím, kde bydlí a že si to s ní klidně vyřídím i mimo akademickou půdu, spadl jí hřebínek. Bohužel, fronta na kartu studenta na mě nepočkala, a tak když jsem se vrátila, jsem si ji musela vystát celou znova, což trvalo krásnou hodinku a půl.

Univerzita

Když jsem všude rozdala dostatek svých autogramů, pasových fotek a potvrzení o ubytování, byla jsem připuštěna k výuce a musím říct, že to nakonec opravdu stálo za to! Kam se hrabe český systém – udělat přehled literatury/filozofie/práva/dějin z co nejdelšího časového úseku a nacpat ho do co nejméně hodin a u zkoušky pak nechat studenty odříkávat významné osobnosti toho či onoho odvětví jako telefonní seznam! Na univerzitě ve Štrasburku mají vyučující opravdu smysl pro kreativitu. Chodit na hodiny literatury, kde zkoumáme spisy zámořských objevitelů 16.století, tématiku lidské touhy po moci stvořit nového člověka ve Frankensteinovi, Faustovi a Psím srdci, nebo prostě jen celý semestr budeme probírat Heptameron Markéty Navarské, to je pro mě  opravdová radost. A kdepak gramatika! Místo toho mě čeká např. lingvistika reklamy nebo lingvistika politického projevu! Jestli existuje nebe všech škol, tak jsem se v něm právě ocitla!

Kolej

Kolej, kde bydlím, vypadá asi o dost líp, než spousta kolejích v Praze, o kterých jsem slyšela vyprávět, i tak jsou tu ale věci, které mě nepřestávají udivovat a ty věci jsou povětšinou zvířata a to zvířata malá a taková, že se jich štítím. Po koleji se šíří zvěsti, že NĚKDE se tu pohybují blechy. Kdo dostane pokoj s blechama, s tím je ámen. Všechno se musí vystříkat, vycídit, seberou vám všechno oblečení a ani bych se nedivila, kdyby ho šli spálit. Nesmíte se mi divit, že po takových zprávách se štítím každého, kdo má byť jen štípanec od komára. Ale asi mi nezbývá než doufat, že jsou to blechy psí a na člověka nejdou…

Štrasburk

Strasbourg je krásný a kouzelný. Ačkoli se to nemusí zdát, je to malinké městečko – klidné a bezpečné. Strasbourg je jako dělaný na jízdu na kole a tak je to taky jeden z nejčastějších dopravních prostředků, kteří (především mladí) lidé volí, což taky způsobuje značnou anarchii v dopravě (každý si jezdí kde se mu to zrovna hodí, ať už je to cyklistická stezka, silnice nebo chodník a světla na semaforech nerespektuje snad nikdo). Abyste věděli, jaká pohádka to tady je, nebudu už radši mluvit a nechám vás radši se kouknout na pár fotek: